Hudebně-literární festival 2010

30. července až 1. srpna 2010

se konal

v Galerii J. B. Spektrum ve Vokšicích u Jičína

10. HUDEBNĚ-LITERÁRNÍ FESTIVAL

Pořady:

Pátek 30. července v 18 hod.
► EDUARD INGRIŠ - muž, který měl být zapomenut
Jan Matěj Rak, Alfred Strejček, Štěpán Rak
 
Sobota 31. července v 18 hod.
► Máchovské nokturno
Štěpán Rak a Alfred Strejček
 
Neděle 1. srpna v 16:30 hod.
► Život a dílo skladatele Foltýna /Karel Čapek/
Alfred Strejček a Štěpán Rak

Z ohlasů

Jaký byl?

Malé zamyšlení
nad 10. ročníkem Hudebně-literárního festivalu Alfreda Strejčka a Štěpána Raka

   Snad proto, že jsem stálým účastníkem všech dosud konaných ročníků tohoto festivalu, požádala mě dr. Bílková, abych vyjádřil své pocity z tohoto letošního, jubilejního. Pokud budou čtenáři shovívaví k mému příspěvku, rád tak učiním, protože festival patří k mým nejmilejším.
   Jsem ve věku, kdy mě trápí nejen zdravotní problémy, ale také dosti často i psychické rozladění. Zdravotní těžkosti zvládám pomocí farmaceutických firem, ty druhé mojí vlastní léčebnou metodou. Je to systém krátkodobého těšení se na dopolední zaměstnání, dobře utajovaný oběd, odpolední golfovou procházku, večerní vybrané televizní nebo rozhlasové pořady, četbu, setkání s přáteli. Pak mám ještě těšení se dlouhodobé. Sem patří dovolená, zájezdy, plánovaná divadelní představení, koncerty, výstavy a také – asi už tušíte – Hudebně-literární festival Alfreda Strejčka a Štěpána Raka ve Vokšicích u Jičína, pořádaný Občanským sdružením SH a Galerií J. B. Spektrum. Ten je vždy mimořádnou událostí. Předvedenými díly, obdivem k umělcům a organizátorům festivalových dnů, setkáním se známými i méně známými přáteli a nakonec pak atmosférou těchto svátečních dní vůbec.
   Teď už se dostávám k těm letošním. Hned první večer byl pozoruhodný. Výjimečný tím, že Alfred Strejček, Štěpán Rak a Jan Matěj Rak představili životopisný dokument o u nás téměř neznámém, leč ve světě proslulém českém skladateli, dirigentovi, cestovateli, filmovém dokumentaristovi, kameramanovi a fotografovi Eduardu Ingrišovi. Přestože to byl vlastně výčet toho, co všechno tento člověk v životě dokázal (přítel bývalého peruánského prezidenta Manuela Prady, Ernesta Hemingwaye, Thora Heyerdahla, Zikmunda a Hanzelky je autorem 60 operet, hudby k 11 filmům, písně Teskně hučí Niagara, organizátorem dvou výprav na balzových vorech z Peru do Polynésie a mohli bychom zmínit ještě mnoho dalších činností), mysleli jsme ten večer díky všem umělcům, že jsme i my byli přáteli Eduarda Ingriše, zúčastnili jsme se s ním na vorech Kantuta I a II výprav do Polynésie a prožívali s ním všechna jeho další dobrodružství. Tak dokonale byl pořad koncipován. Přivedlo mě to na myšlenku, že kdyby Alfred Strejček a Štěpán Rak založili politickou stranu a na mítincích zazněl v jejich podání program, velmi lehce by se stala stranou vlivnou. Ještě štěstí, že k tomu nedošlo, už by na nás, jejich velké obdivovatele, neměli čas.
    Druhý večer bylo pořadem Máchovské nokturno připomenuto dvousté výročí narození Karla Hynka Máchy. Trochu mi bylo vždycky líto, že Mácha tak moc nepatřil mezi mé oblíbené básníky. Ono to bylo zaviněno asi tím, že jsem v padesátých letech slyšel Máchův Máj v režijní úpravě E. F. Buriana. To představení nebylo o kráse veršů, ale Burianův Voiceband přednesl Máj v jakémsi pokusu vnést hudební prvky do pronášených veršů. A tak jsem slyšel Máj recitovaný staccato, jindy forte piano, furioso, larghetto i andante, až byly vyčerpány všechny hudební prvky, při nichž mi vlastně celý Máj unikal. Alfred Strejček a Štěpán Rak přednesli nikoliv Máj, ale méně známou Marinku tak, že jsem i já prožíval všechny pocity Máchy jako básníka. Touhu, lásku, lítost, soucit, smutek, beznaděj a něhu tak silně, jako by se příběh týkal mne.
    Třetí vystoupení Alfreda Strejčka a Štěpána Raka bylo věnováno nedokončenému románu Karla Čapka Život a dílo skladatele Foltýna. Na to nedělní pozdní odpoledne jsem se zvlášť těšil, protože Karel Čapek je má celoživotní láska. Před ním to byla Božena Němcová a její Pohádky, následoval F. Háj a jeho Kája Mařík, pak Foglar, Fráňa Šrámek a nakonec Karel Čapek. Toho mi teď oba umělci objevili zase v jiné podobě, než jsem ho dříve vnímal já z vlastní četby. Přednesli příběh skladatele Foltýna, který touží a hlavně se snaží napsat operu Juditu, leč nikdy se mu to nepodaří, protože k tomu nemá ty potřebné schopnosti. Projev Alfreda Strejčka a Štěpána Raka byl tak sugestivní, že jsem si uvědomil, že v každém z nás byl, je a snad i bude nějaký skrytý Foltýn – díky za to – který bude usilovat o to stát se věhlasným lékařem, hercem nebo druhým Tigerem Woodsem. (Při vlastním představení jsem se chtěl stát Alfredem Strejčkem pro jeho fenomenální paměť – celé dílo přednesl zcela zpaměti.) A ještě na něco jsem přišel. Oba umělci nepotřebují jeviště, kulisy ani osvětlení, stačí jim jen malý prostor pro změnu postavení a pak hlavně vnímavé hlediště. A to je vždycky na každém představení.
    Vůbec nepřeháním, když píšu, že všichni návštěvníci festivalu odcházejí s pocitem, že jeho poselství je láska, přátelství, moudro, poučení a snaha myslet jeden na druhého, které je tak krásně přinášeno oběma, vlastně teď už i třemi umělci.
    Kéž se ve zdraví dočkáme všech dalších setkání.

                                                                                          Jiří Souček, Poděbrady


Milý zážitek ve Vokšicích

   Na Hudebně-literárním festivalu v Galerii J. B. Spektrum ve Vokšicích v neděli 1. srpna 2010 přednesl Mistr Štěpán Rak svou novou kytarovou skladbu Semtinská lípa. Byla a nebyla to premiéra. Před měsícem totiž tento slavný mistr vrcholné pětiprsté kytarové techniky s ní již nadchl účastníky Šrámkovy Sobotky. Slyšel jsem ji v Sobotce, ale Vokšice pro mě znamenaly něco nového.
    To dopoledne 1. srpna jsem mluvil s Mistrem Alfredem Strejčkem na téma Semtinská lípa jako symbol Českého ráje a nesměle jsem podotknul, že Semtinská lípa byla verši pozdravena Fráňou Šrámkem v období svého impozantního rozkvětu, obklopená tisíci včel a historií Kosteckého panství, a že v den jejího stržení vichrem jsem u ní smutnil a veršoval její poslední slova. A že skladbu cítím jako hudební vyjádření radostných i smutných veršů. To Alfreda Strejčka zaujalo, vyžádal si narychlo kopie obou básní, přes poledne nastudoval a vokšickému publiku pak před vlastním přednesem Rakovy kytarové skladby předložil obě básně. Byl to pro mě slavnostní pocit, slyšet své verše spolu s verši českého básnického velikána, navíc před vysoce hodnotným publikem a od renomovaného mistra uměleckého přednesu.
    Vždycky jsem odjížděl z koncertních akcí Staré Hrady-Vokšice naplněn silným emocionálním zážitkem. To nedělní odpoledne 1. srpna snad i trochu ve snách.